V jednom z minulých článků jsem popisoval své začátky jako průvodce v Egyptě. V té době jsem byl průvodce – začátečník a práce, kerá mě čekala byla náročná.

V Egyptě už bylo pozdě na domácí přípravu a neměl jsem k dispozici počítač. Všechno, co jsem si ale přečetl jsem se snažil v bodech zapisovat. Teď je to už jednodušší, domácí přípravu na novou destinaci dělám takto:

Nejdříve je samozřejmě potřeba sehnat dostatek materiálů, průvodce apod. Nic není třeba kupovat, knihovna ve větším městě stačí. Pokud máte kvalitní průvodce je to lepší, než internet. V počítači si vytvořím jeden textový soubor, který pojmenuji po příslušné destinaci. Pročítám zdrojové materiály a potřebné informace strukturovaně a v bodech zapisuji do souboru. Ne složitá souvětí, jen fakta, data, místa a informace k nim apod. Před samotnou cestou si tento soubor vytisknu a slouží mi jako podklad k výkladu v autobusu nebo do něj nakouknu před výkladem v “outdooru”. Když narazím na nějakou zajímavost vepíšu ji tužkou a doma připíšu. Soubor postupně aktualizuji podle toho, co nového si přečtu nebo zjistím.

Pokud mám výklad, ať už venku nebo v autobusu, není nutné říkat informace “popořadě”. Inspiruji se tím co je okolo. Když jsem projížděl chudou oblastí v Káhiře, zaměřil jsem svůj výklad na ekonomickou situaci země. Když se kolem autobusu srocovali místní vesničané, byla vhodná chvíle na popis oblečení domorodého obyvatelstva.

Začátky v Egyptě byly krušné a opravdu jsem se musel naučit hodně informací. Když jsem měl “slabou chvilku”, popisoval jsem to, co bylo okolo a zřejmé. V chrámu jsem začínal třeba tím, na kterém jsme nádvoří, jak je veliké, kolik je na něm sloupů, jak jsou vysoké, v jakém jsou stylu, co je na nich vyobrazeno apod. Lehce a postupně jsem se tak dostal k tomu o čem jsem měl dobré znalosti. Tohle považuji za úplně nejužitečnější radu: kdy nevíte kudy kam, povídejte o tom, co je okolo. Pokud nejste úplně marní, vždycky to můžete nějak “obkecat”.

Vždy jsem raději svůj výklad zaměřil na zajimavosti, příběhy a životy lidí (v dané době). To se dobře pamatuje a klienti to mají raději, než suchopárná data.

Snažil jsem se být přesvědčivý a přiměřeně suverénní i v situaci, kdy jsem si nebyl moc jistý. Turisté nebudou oceňovat vaše informace, když to bude vypadat, že o tom sami váháte.

Pokud bylo nevyhnutelné, abych řekl nějaký letopočet, který mi zrovna vypadnul z hlavy, řekl jsem to přibližně. Počátek 18. století př. n. l. je může být stejně hodnotná informace jako rok 1723 př. n. l. Navíc např. v Egyptě není nic jisté, natož letopočty.

Ikdyž v Egyptě jsem měl na začátku problém se naučit některé informace, čím jsem toho věděl více, tím to najednou začalo být všechno jednodušší. Začalo to do sebe zapadat a každou novou znalost jsem viděl v celém kontextu a dokázal tak ji popsat lépe (a déle :)

To, z čeho jsem měl na začátku strach mě začalo najednou hrozně bavit. Informace už jsem nezjišťoval “pro výklad”, ale pro sebe, protože mě to zajímalo. A turisté to poznají, jestli něco říkáte, protože musíte nebo proto, že vás to baví. A ocení to.

Ikdyž jsem měl na začátku v Egyptě pochybnosti, jestli to průvodcovat zvládnu, po určité době jsem patřil ke zkušeným a dobře hodnoceným průvodcům. A také to byla obrovská zkušenost. Vše, co jsem od té doby dělal (průvodcování v Řecku nebo v Dubaji) bylo už o mnoho jednodušší.

Knížky o Egyptu, které byly pro mne nejzajímavější a nejužitečnější při průvodcování v Egyptu:

1. Nezbytnost je nějaký kvalitní všeobecný průvodce Egyptem. Mě se osvědčil od vydavatelství Rough Guide.

2. Hodně mám rád publikaci “Poklady starověkého Egypta”, je to malý formát, ale hodně tlustá knížka. Jde o překlad průvodce Egyptským muzeem v Káhiře. Hodí se samozřejmě pokud byste průvodcovali třeba jen výlet do Káhiry, protože součástí je Egyptské muzeum. Ale i pokud ne, tak je to krásná a kvalitní knížka nejen s fotografiemi úžasných exponátů v muzeu, ale i s historickými souvislostmi. Můžete v ní listovat pořád – je to pastva pro oko i pro duši :)

3. Cokoli od autora se jménem Christian Jacq (raději neskloňuji). Perfektní je třeba “Egypt velkých faraónů“. Jacq píše velmi čtivé a chytré knížky.

Před čím naopak varuji, jsou různé bestsellery - romány z egyptského dávnověku. Často je píší autoři, kteří mají o egyptských reáliích jen povrchní představu. Ikdyž jsou poutavé, jsou také plné matoucích informací a nebudete vědět, co tak opravdu mohlo být a co je jen autorova fantazie.

Poznávací okruhy po Egyptě (plavby po Nilu) byly pro mě tvrdý náraz na průvodcovskou realitu. Byl jsem pořád průvodce – začátečník a všechno, co jsem až doposud jako delegát (a průvodce “koupacích” výletů v Řecku) absolvoval, se s tímto nedalo vůbec srovnat.

Bylo třeba:

• umět přibližně hodinový výklad na více než 10 zastávkách v různých egyptskch chrámech a na dalších místech během okruhu
• znát Káhiru, která byla součást programu a často jsme projížděli autobusem přes město a bylo třeba podávat informace o projížděných místech
• oritentovat se v programu, časech odplouvání lodí (každá to má trochu jinak), odjezdech a příjezdech (tzv. časech navigací).
• orientovat se na nádražích na kterých jsme vystupovali a nastupovali (Asuán, Luxor a hlavně Káhirské nádraží) a v přjezdech a odjezdech vlaků, jízdenkách, značení vlaků
• mít pod kontrolou seznamy klientů, kteří měli objednané poznávací programy různých délek a s různým programem a ty se navzájem prolínaly
• řešit běžné problémy klientů s nevyhovujícími kabinami, rozbitými kufry, zdravotními problémy atp.
• prodávat fakultativní výlety, které byly nabízené během programu, vést evidenci, hlídat a vyúčtovávat vybrané peníze

Nebylo možné udělat sebemenší chybu. Každá chyba mohl být obrovský průšvih.¨

Celý desetidenní poznávací program v Egyptě je velmi namáhavý pro každého turistu. Průvodce absolvuje totéž a současně pracuje. Nemůže si dovolit být unavený nebo nemocný, když má pracovat. Bylo velmi komplikované, aby skupinu během programu někdo jiný přebral (a ani nebyl kdo).

V té době tam pracovaly dva druhy průvodců. Holky, které se tam ocitly v tu chvíli jako já nebo o něco dříve a evidentně to bylo nad jejich schopnosti (a taky velmi brzy skončily). A zkušené průvodkyně (a jeden průvodce), které byly neuvěřitelně schopné a opravdu špičky v oboru. Nejen, co se týká výkladu, ale především co do organizačních schopností a samostatnosti v řešení problémů a komplikací.

Když jsem přijel do Luxoru na začátek první cesty, měl jsem týden (jeden okruh s kolegyní a její skupinou po Nilu) abych se všechno naučil. Nevěděl jsem o Egyptu vůbec nic! Tedy – tušil jsem existenci pyramid a Tutanchamona.

Během té zkušební cesty jsem měl snahu si informace, které podávala kolegyně ostatním turistům, nějak pamatovat nebo značit, ale bylo to bez šance. Byl to příval slov, které mi připadaly úplně cizí. Měl jsem nějaké textové materiály, ale když jsem si něco prostudoval, byl to pořád jen zlomek toho, co jsem měl znát.

Každý český průvodce měl sebou ještě egyptského průvodce s licencí, který ale ne vždy byl k užitku. Mohl jsem se s ním o něčem poradit, ale před skupinou dychtivých turistů už to bylo jen na mě.

Možná si říkáte, že jsem byl blázen, když jsem do toho šel. Dělat průvodce v oblasti, která je do velké míry nebezpečná a chudá, s historií, která patří mezi nejdelší a nejkomplikovanější. Ale nikdo se mě neptal. Chtěl jsem dělat tu práci? Chtěl. Posílal jsem CV na cestovky? Posílal. Vybrali si mě? Vybrali. Tak jsem musel makat. Nebo to vzdát a jet domů.

Vzdát jsem to nechtěl. Jak to dopadlo a co mi nejvíce pomohlo napíšu zase v dalším článku.

Pokud máte nějaké dotazy na průvodcování v Egyptě, neváhejte a napište do komentářů…

Přiletěli jsme tehdy do Hurghady 4 noví delegáti. Po prvních několika dnech se dva rozhodli hned vrátit domů. Třetí se vrátil asi po 2 týdnech. Zjistili, že “snová” práce je pro ně spíš černým snem.

Je třeba říct, že jsme se ocitli v Hurghadě v době, kdy byl největší boom dovolených v Egyptě a s CK, která byla v této destinaci nejžádanější. Byl jsem zvyklý z Řecka na pohodu s jedním příletem za 10 dní a na “své” klienty o které jsem se během jejich dovolené staral. Výlety v Řecku byly vesměs zaměřené především na koupání.

Tady se na nás valilo jedno letadlo za druhým, přibližně 10 příletů za týden. Během jedné noci přiletělo třeba šest letadel. V nich byli klienti z různých hotelů a také klienti mířící na poznávací okruhy. Letadla byla samozřejmě často opožděná. Ikdyž existoval systém, jak měly přijíždět autobusy k letišti, vše se muselo často měnit za pochodu. A není tajemstvím, že změny hotelů pro klienty nebyly zrovna vyjímečné. Trávlili jsme na letišti a v transferových autobusech celé noci.

K tomu všemu bylo třeba objíždět hotely na informační schůzky po hotelech vzdálených někdy i desítky kilometrů od sebe (arabskou veřejnou dopravou!). Na to abych se všechno naučil jsem měl spíše hodiny, než dny.

Pro klienty jsem najednou nebyl jako v Řecku partner na rozhovory o krásách ostrova, ale osoba, která je tady od toho aby řešila jejich více či méně (nebo vůbec) oprávněné stížnosti, za které ale nikdy nemůžete - počínaje letadlem, přes hotelové služby až po cenu prášků na průjem.

Bylo to mimořádně stresující. Velká zodpovědnost a v prostředí, které je vždy cizí (natož pokud začínáte). Nikdo se se mnou moc nepáral, natož aby mě vedl za ruku a nějak zaučoval. I kolegové delegáti měli svých starostí až nad hlavu na to, aby někomu něco vysvětlovali. Buď jste to pochopili hned, nebo jste měli smůlu.

Vše se samozřejmě dalo zvládnout a zvládlo se. Ale delegáti, kteří tam byli, neviděli moře celé měsíce a o nějakém volnu si mohli nechat jen zdát. A byla to tvrdá zkouška. Tak tvrdá, že ať už jsem poté byl kdekoli, už mě nikdy nic nepřekvapilo. Nakonec jsem kouzlu Egypta podlehnul a několikrát se tam jako delegát vrátil.

V Hurghadě jsem ale při své první pracovní návštěvě nezůstal dlouho. Nejvíce chyběli delegáti na poznávacích okruzích po Egyptě – na plavbách po Nilu, kde jsem byl brzo vyslán i já.

Po mé první “zkušební” necelé sezóně v Řecku před šesti lety jsem byl rozhodnutý v této práci pokračovat. S cestovkou už jsem byl dohodnutý na spolupráci v dalším roce. Jak jsem psal dříve, v zimě pracuji jako instruktor lyžování, takže jsem měl o práci postraráno, ale přesto jsem byl tak namotivovaný a nastartovaný na práci delegáta, že jsem nechtěl promrhat ani týden a snažil jsem se získat práci alespoň na 2 volné měsíce na jaře.

Udělal jsem to, co fungovalo dříve – napsal jsem e-maily na cestovky. Tentokrát jsem měl výhodu v tom, že jsem měl už za sebou praxi a tedy i doporučující dopis, který jsem si vyžádal (když jsem slíbil, že nehledám práci na léto a nechci od stávající cestovky utéct). Nevyýhodou v tu chvíli ale bylo, že jsem hledal práci na jaro a ještě časově omezenou. Přesto jsem neměl co ztratit, ale hlavně mě to bavilo a byl jsem zvědavý, jestli mi někdo odpoví.

A tím reaguji na všechny komentáře o tom, jak ”to nejde”. Šlo to! Pamatuji si na to jako by to bylo včera, seděl jsem v pizzerii u Vrchlabí (ještě pořád jsem lyžoval) a volala mi jedna velká česká cestovní kancelář. Jestli můžu odjet do Egypta za 3 dny. Byl to trochu šok, ale souhlasil jsem. Nakonec nebyl odjezd za 3 dny, ale za týden… Setkal jsem se v Praze s odpovědnou osbou za delegáty, vyřídil formality, nafasoval desky, košili, tričko a aktovku. Letenky na letišti a najednou jsem seděl v letadle na Hurghadu (kde jsem nikdy předtím nebyl) a nevěděl, co mě čeká. Tušil jsem, že to bude dobrodružství. A nespletl jsem se…

Když už to vážně vypadalo, že má úplně první práce bude průvodce poznávacích zájezdů po Evropě, ozvala se mi malá moravská cestovní kancelář s nabídkou práce delegáta na řecké Lefkádě.

Pro začátečníka bez zkušeností tohle byla hodně dobrá nabídka. CK měla zajištěné delegáty, kteří tuto práci vykonávali při studiu, ale až na červenec a srpen. Sezóna v Řecku začína na konci května a končí na začátku října a mě potřebovali právě na ten začátek a konec sezóny.

V té době už jsem měl rozjetý průvodcovský kurz a s cestovkou jsem se domluvil, že si zřídím živnost.

Když se občas ptám kolegů a kolegyň, jaká byla jejich první práce, bývá to hodně rozmanité.

Někdo se musel na svou pozici vypracovat nejdříve jako technický delegát. Technický delegát je zvláštní práce, kdy jezdíte vesměs autobusem (ale mohou to být i kobinace autobusu a trajektu) do evropských destinací, kam přivážíte delegátovi klienty. Tam posbíráte ty vykoupané a opálené a jedete zpět. Je to dobrý způsob, jak se můžete zapracovat a cestovka si vás ověří. Hned se pozná, jak zvládáte komunikaci s klienty a řešení různých situací, které cestou nastanou. Hlavně se ale staráte, aby byli všichni vyčuraní…

Někdo měl štěstí jako já po pohovoru mu byla nabídnuta práce přímo v destinaci.

Když jsem se dozvěděl, že bych jel na Lefkádu, musel jsem se podívat na mapu, kde to vlastně je a o čem je řeč. Nevěděl jsem o tom místě vůbec nic! My jsme tehdy byli na Lefkádě 3 noví delegáti a zůstali jsme dva. S námi přijel i zkušený člověk z CK a strávil s námi přibližně týden zaškolením. A potom jsme si museli pomoct sami. Ale motivaci jsme měli velkou a připravit se nebyl až takový problém, jako to vypadalo na začátku.

Možná si říkáte, kam zmizel ten náš třetí delegát. Nebyl to delegát, ale delegátka. Hned z počátku si našla řeckého přítele a začala pracovat u něj v taverně. Dnes je v Řecku vdaná. I to se stává – a velmi často :)

Nakonec jsem na Lefkádě pracoval nejen začátek a konec první sezóny ale i celé dvě další. O tři roky později jsem zaučoval nové delegáty já.

E-maily od cestovních kanceláří s odpověďmi jsem se snažil od začátku třídit a ukládat. Nejvíce jsem si cenil těch pár, které vyznívaly pro mne alespoň trochu pozitivně a zakládal jsem si je do zvláštní složky. Například, když psali, že by měli zájem, ale už mají někoho jiného. Třeba se budou hodit zase na podzim a napíšu jim znovu.

Přišla poprvé i jedna odpověď, která nabízela konečně něco konkrétního!

Bylo to od jedné menší CK, která se zabývala autobusovými zájezdy po Evropě. Šlo o několikadenní zájezdy za evropskými atraktivitami. Například do Francie a Paříže, se zastávkou v Disneylandu apod., ale i do Itálie, Maďarska atd. Byl bych průvodce v autobusu.

To, že jsem danou trasu a místo neznal, nevadilo. Měli vymyšlený systém. První zájezd bych si zaplatil sám, ale za nižší cenu (asi o 30%). Poté bych na ten stejný zájezd jel zadarmo (jednou nebo dvakrát) a vyzkoušel si část zájezdu odprůvodcovat pod dohledem zkušenějšího průvodce. A nakonec bych jel sám.

Tohle by mohlo funovat!

Ideální systém, který vyhovoval oběma stranám. Cestovka si ověří, jak to dotyčný nový průvodce zvládne a má dost času se s ním rozloučit. Průvodce má prostor se dobře připravit. Musí sice “zainvestovat” do prvního zájezdu, ale nakonec proč ne.

Nebylo to sice přesně to, co jsem plánoval, ale i tak to byla na začátek super nabídka. Jediný problém byl, že ten stejný zájezd se nekonal každý týden a než bych došel k tomu třetímu a samostatnému zájezdu, tak uplynou skoro dva měsíce. A potom přes léto je pauza. Nic není ale ideální. Vyhlídnul jsem si trasu, která vypadala do budoucna perspektivně. Měla být za necelé tři týdny…

Na odpovědi cestovek jsem ale nečekal nečinně. V mezičase jsem se přihlásil na několikavíkendový tzv. “průvodcovský kurz” abych si doplnil vzdělání. Tyto kurzy pořádají různé střední a vyšší odborné školy cestovního ruchu jako “bokovku” pro takové jako jsem byl já.

Bylo to zajímavé, usednout do školních škamen. Předměty se týkaly cestovního ruchu, geografie - to by docela šlo, ale taky kultury a historie ČR. Zjistil jsem, že si nepamatuji ze školy skoro nic!

Část látky byla s ohledem na budoucí práci zbytečná (kulturní historie ČR), ale to už tak dnes chodí. Dostal jsem se ale mezi další lidi s podobným cílem. O přestávce jsme mohli všechno u kafe rozebrat a prodiskutovat (a zjistit tak, že nikdo nic neví).

Kurz v podstatě nebyl náročný. Pokud jste čerstvě odmaturovali, nebude to pro vás žádný problém. Já se u historie (”naše slavné prohry”) docela zapotil, ale (jako všichni ostatní) zkoušku samozřejmě složil. Tahle “obecná” zkuška je podstatně jednodušší, než kdybyste chtěli dělat třeba specializovaného průvodce Prahou.

Dnes je absolvování zkoušky (odborné způsobilosti pro průvodce) poviné pro získání živnostenského listu “průvodce cestovního ruchu”. Jestli máte zájem o podrobnější informace, prostudujte si např. dokument “Jaké vzdělání potřebuje průvodce cestovního ruchu?“. Další informace najdete také na stránkách Asociace průvodců ČR.

Pokud chcete pracovat jako delegáti, je dobré tento kurz absolvovat a zkoušku mít. Získáte na začátku konkurenční výhodu oproti jiným zájemcům. Ale nutné to není. Delegát není automaticky průvodce, a cestovky mohou přimhouřit oči.

Od druhého dne, kdy jsem se rozhodl stát se delegátem, začaly docházet první odpovědi od cestovních kanceláří. Byl jsem napjatý. Nečekal jsem nabídky na okamžitý odjezd do Karibiku. Ikdyž – co kdyby náhodou…

Cestovky ale vesměs psaly. že:

• přijímají pouze delegáty, kteří mají praxi
• je pozdě, delegáty mají již na léto nasmlouvané
• poznamenají si kontakt na mě pro pozdější potřebu

Ale dostalo se mi nových poznatků a ponaučení.

Uvědomil jsem si hlavně, že je hrozně pozdě. To vše probíhalo v dubnu a já si bláhově myslel, že do léta je času dost. Dnes už vím, že cestovky si domlouvají delegáty hned po konci letní sezóny na další rok nebo nejpozději přes zimu. Na jaře už je jasno.

Pozitivní bylo, že cestovky vůbec odpovídaly. A odpovídaly často, že si kontakt uloží, kdyby náhodou. To mě potěšilo. Přece se může stát, že někdo vypadne. Zjistil jsem, že by to přeci jen mohlo fungovat.

Záporných odpovědí jsem se nezalekl a připravil jsem druhou útočnou vlnu. Vybral jsem asi 50 nejznámějších cestovek, nechal se vyfotit a poslal jim obdobný dopis s životopisem a fotografií.

Přitom jsem pořád prohlížel mail a čekal…

Což o to, myšlenka to byla dobrá. Odjet s cestovkou k moři a pracovat tam jako delegát. Ale jak na to? Jak tu práci sehat? Takový džob u moře, o to je určitě obrovský zájem, u cestovek je fronta uchazečů a dávají to jenom po známostech. Má vůbec smysl se o něco takového pokoušet?

Nevěděl jsem o té práci vůbec nic.

Co jsem mohl nabídnout? Nebylo toho moc. Praxe v cestovním ruchu žádná, předchozí zaměstnání bylo v informatice. Umím anglicky a mám řidičák. Nu což, i tak to zkusím.

Sepsal jsem dopis – mail. Uvedl jsem, že sice zkušenosti nemám, ale o práci mám velký zájem. Jsem flexibilní, dokážu se orientovat v cizím prostředí, rád cestuji, jsem svobodný, můžu jet hned. A další omáčka, která se do takového motivačního dopisu hodí. Snažil jsem na sobě najít všechna pozitiva, která by mohla vyvážit nulovou praxi.

Otevřel jsem internet a hledal cestovky. Bylo jich opravdu moc. Stovky. Zjistil jsem, že existují různé adresáře cestovních kanceláří, kde jsou jejich maily pěkně pohromadě.

Tak jdeme na to, klikal jsem na maily, vkládal text do mailu a posílal. Těch mailů jsem nakonec za první den poslal skoro 1000.