Možná někteří z vás čtou tyhle články proto, že se sami chcete stát delegáty. Tady je na místě varování! Ještě máte čas si to rozmyslet! Tahle práce vás bude stát mnoho sil, nervů a let života. Získáte obrovské zkušenosti, ale za vysokou cenu.

Vím to ze své 6 leté práce v různých destinacích.

Musíte se velmi často rozhodovat v krizových situacích, které nečekáte a stále být připraveni “na nejhorší”. Nesmíte přitom nikdy dát najevo nejistotu. A těch situací bude plno! Nemusí přijít zrovna živelná pohroma (ale může) - stačí, když vám nepřijede autobus, kam má.

Rozmyslete si to ještě, pokud jste spíše introverti a máte problém s vystupováním na veřejnosti nebo pokud necháváte rozhodování raději na jiných. Jako delegáti si většinou budete muset pomoct sami.

Delegát nemůže být nemocný, když to nejde. V destinacích jste s klienty jen vy a nikoho vaše indispozice nezajímá. A když už nemocní opravdu budete, může to být v místech s VELMI nízkou úrovní lékařské péče.

Jste také připraveni na to, že velká část této práce představuje vyřizování stížností? A vy budete ten hromosvod. Představte si, že budete pracovat na hotelu a přijde si za vámi stěžovat 20 klientů, část z nich po vás bude křičet a někteří natáčet na video. A bude to  kvůli něčemu, co jste nezavinili. Musíte být schopni zachovat rozvahu za každou cenu.

Během práce v určité destinaci nebudete mít nikdy opravdu volno. Nějaký “volný” den se vždycky najde, ale pořád budete zodpovědni za klienty a kdykoli vám kdokoli může zavolat, třeba s nějakou stížností nebo vážným problémem, který bude potřeba hned řešit. To vše po dobu několika měsíců bez přestávky.

Jste na to připraveni?

Místo toho můžete chodit třeba do kanceláře, večer si zajít do kina. Najít si doma partnera, mít volné víkendy. Můžete spát večer ve své posteli…

Pořád máte šanci přestat číst a najít si normální klidnější práci (třeba pyrotechnika)!

Jenže delegatura a průvodcování má své jedinečné kouzlo. Všichni, kdo to okusili, to ví…

E-maily od cestovních kanceláří s odpověďmi jsem se snažil od začátku třídit a ukládat. Nejvíce jsem si cenil těch pár, které vyznívaly pro mne alespoň trochu pozitivně a zakládal jsem si je do zvláštní složky. Například, když psali, že by měli zájem, ale už mají někoho jiného. Třeba se budou hodit zase na podzim a napíšu jim znovu.

Přišla poprvé i jedna odpověď, která nabízela konečně něco konkrétního!

Bylo to od jedné menší CK, která se zabývala autobusovými zájezdy po Evropě. Šlo o několikadenní zájezdy za evropskými atraktivitami. Například do Francie a Paříže, se zastávkou v Disneylandu apod., ale i do Itálie, Maďarska atd. Byl bych průvodce v autobusu.

To, že jsem danou trasu a místo neznal, nevadilo. Měli vymyšlený systém. První zájezd bych si zaplatil sám, ale za nižší cenu (asi o 30%). Poté bych na ten stejný zájezd jel zadarmo (jednou nebo dvakrát) a vyzkoušel si část zájezdu odprůvodcovat pod dohledem zkušenějšího průvodce. A nakonec bych jel sám.

Tohle by mohlo funovat!

Ideální systém, který vyhovoval oběma stranám. Cestovka si ověří, jak to dotyčný nový průvodce zvládne a má dost času se s ním rozloučit. Průvodce má prostor se dobře připravit. Musí sice “zainvestovat” do prvního zájezdu, ale nakonec proč ne.

Nebylo to sice přesně to, co jsem plánoval, ale i tak to byla na začátek super nabídka. Jediný problém byl, že ten stejný zájezd se nekonal každý týden a než bych došel k tomu třetímu a samostatnému zájezdu, tak uplynou skoro dva měsíce. A potom přes léto je pauza. Nic není ale ideální. Vyhlídnul jsem si trasu, která vypadala do budoucna perspektivně. Měla být za necelé tři týdny…

Na odpovědi cestovek jsem ale nečekal nečinně. V mezičase jsem se přihlásil na několikavíkendový tzv. “průvodcovský kurz” abych si doplnil vzdělání. Tyto kurzy pořádají různé střední a vyšší odborné školy cestovního ruchu jako “bokovku” pro takové jako jsem byl já.

Bylo to zajímavé, usednout do školních škamen. Předměty se týkaly cestovního ruchu, geografie - to by docela šlo, ale taky kultury a historie ČR. Zjistil jsem, že si nepamatuji ze školy skoro nic!

Část látky byla s ohledem na budoucí práci zbytečná (kulturní historie ČR), ale to už tak dnes chodí. Dostal jsem se ale mezi další lidi s podobným cílem. O přestávce jsme mohli všechno u kafe rozebrat a prodiskutovat (a zjistit tak, že nikdo nic neví).

Kurz v podstatě nebyl náročný. Pokud jste čerstvě odmaturovali, nebude to pro vás žádný problém. Já se u historie (”naše slavné prohry”) docela zapotil, ale (jako všichni ostatní) zkoušku samozřejmě složil. Tahle “obecná” zkuška je podstatně jednodušší, než kdybyste chtěli dělat třeba specializovaného průvodce Prahou.

Dnes je absolvování zkoušky (odborné způsobilosti pro průvodce) poviné pro získání živnostenského listu “průvodce cestovního ruchu”. Jestli máte zájem o podrobnější informace, prostudujte si např. dokument “Jaké vzdělání potřebuje průvodce cestovního ruchu?“. Další informace najdete také na stránkách Asociace průvodců ČR.

Pokud chcete pracovat jako delegáti, je dobré tento kurz absolvovat a zkoušku mít. Získáte na začátku konkurenční výhodu oproti jiným zájemcům. Ale nutné to není. Delegát není automaticky průvodce, a cestovky mohou přimhouřit oči.

Od druhého dne, kdy jsem se rozhodl stát se delegátem, začaly docházet první odpovědi od cestovních kanceláří. Byl jsem napjatý. Nečekal jsem nabídky na okamžitý odjezd do Karibiku. Ikdyž – co kdyby náhodou…

Cestovky ale vesměs psaly. že:

• přijímají pouze delegáty, kteří mají praxi
• je pozdě, delegáty mají již na léto nasmlouvané
• poznamenají si kontakt na mě pro pozdější potřebu

Ale dostalo se mi nových poznatků a ponaučení.

Uvědomil jsem si hlavně, že je hrozně pozdě. To vše probíhalo v dubnu a já si bláhově myslel, že do léta je času dost. Dnes už vím, že cestovky si domlouvají delegáty hned po konci letní sezóny na další rok nebo nejpozději přes zimu. Na jaře už je jasno.

Pozitivní bylo, že cestovky vůbec odpovídaly. A odpovídaly často, že si kontakt uloží, kdyby náhodou. To mě potěšilo. Přece se může stát, že někdo vypadne. Zjistil jsem, že by to přeci jen mohlo fungovat.

Záporných odpovědí jsem se nezalekl a připravil jsem druhou útočnou vlnu. Vybral jsem asi 50 nejznámějších cestovek, nechal se vyfotit a poslal jim obdobný dopis s životopisem a fotografií.

Přitom jsem pořád prohlížel mail a čekal…

Což o to, myšlenka to byla dobrá. Odjet s cestovkou k moři a pracovat tam jako delegát. Ale jak na to? Jak tu práci sehat? Takový džob u moře, o to je určitě obrovský zájem, u cestovek je fronta uchazečů a dávají to jenom po známostech. Má vůbec smysl se o něco takového pokoušet?

Nevěděl jsem o té práci vůbec nic.

Co jsem mohl nabídnout? Nebylo toho moc. Praxe v cestovním ruchu žádná, předchozí zaměstnání bylo v informatice. Umím anglicky a mám řidičák. Nu což, i tak to zkusím.

Sepsal jsem dopis – mail. Uvedl jsem, že sice zkušenosti nemám, ale o práci mám velký zájem. Jsem flexibilní, dokážu se orientovat v cizím prostředí, rád cestuji, jsem svobodný, můžu jet hned. A další omáčka, která se do takového motivačního dopisu hodí. Snažil jsem na sobě najít všechna pozitiva, která by mohla vyvážit nulovou praxi.

Otevřel jsem internet a hledal cestovky. Bylo jich opravdu moc. Stovky. Zjistil jsem, že existují různé adresáře cestovních kanceláří, kde jsou jejich maily pěkně pohromadě.

Tak jdeme na to, klikal jsem na maily, vkládal text do mailu a posílal. Těch mailů jsem nakonec za první den poslal skoro 1000.

Koho by to nelákalo – být u moře a ještě dostat zaplaceno… To přece musí být nejlepší práce na světě! Byl rok 2003, mě bylo 30 a rozhodl jsem se, že změním svůj život a stanu se delegátem. Delegátem cestovní kanceláře u moře. Jak jsem získal svou první práci, jaké je to doopravdy být delegátem, všechny výhody a úskalí této práce i zážitky, které mě potkaly, to vše se dočtete právě tady. Na blogu DELEGÁTA. Tak přijďte zas!