Poznávací okruhy po Egyptě (plavby po Nilu) byly pro mě tvrdý náraz na průvodcovskou realitu. Byl jsem pořád průvodce – začátečník a všechno, co jsem až doposud jako delegát (a průvodce “koupacích” výletů v Řecku) absolvoval, se s tímto nedalo vůbec srovnat.

Bylo třeba:

• umět přibližně hodinový výklad na více než 10 zastávkách v různých egyptskch chrámech a na dalších místech během okruhu
• znát Káhiru, která byla součást programu a často jsme projížděli autobusem přes město a bylo třeba podávat informace o projížděných místech
• oritentovat se v programu, časech odplouvání lodí (každá to má trochu jinak), odjezdech a příjezdech (tzv. časech navigací).
• orientovat se na nádražích na kterých jsme vystupovali a nastupovali (Asuán, Luxor a hlavně Káhirské nádraží) a v přjezdech a odjezdech vlaků, jízdenkách, značení vlaků
• mít pod kontrolou seznamy klientů, kteří měli objednané poznávací programy různých délek a s různým programem a ty se navzájem prolínaly
• řešit běžné problémy klientů s nevyhovujícími kabinami, rozbitými kufry, zdravotními problémy atp.
• prodávat fakultativní výlety, které byly nabízené během programu, vést evidenci, hlídat a vyúčtovávat vybrané peníze

Nebylo možné udělat sebemenší chybu. Každá chyba mohl být obrovský průšvih.¨

Celý desetidenní poznávací program v Egyptě je velmi namáhavý pro každého turistu. Průvodce absolvuje totéž a současně pracuje. Nemůže si dovolit být unavený nebo nemocný, když má pracovat. Bylo velmi komplikované, aby skupinu během programu někdo jiný přebral (a ani nebyl kdo).

V té době tam pracovaly dva druhy průvodců. Holky, které se tam ocitly v tu chvíli jako já nebo o něco dříve a evidentně to bylo nad jejich schopnosti (a taky velmi brzy skončily). A zkušené průvodkyně (a jeden průvodce), které byly neuvěřitelně schopné a opravdu špičky v oboru. Nejen, co se týká výkladu, ale především co do organizačních schopností a samostatnosti v řešení problémů a komplikací.

Když jsem přijel do Luxoru na začátek první cesty, měl jsem týden (jeden okruh s kolegyní a její skupinou po Nilu) abych se všechno naučil. Nevěděl jsem o Egyptu vůbec nic! Tedy – tušil jsem existenci pyramid a Tutanchamona.

Během té zkušební cesty jsem měl snahu si informace, které podávala kolegyně ostatním turistům, nějak pamatovat nebo značit, ale bylo to bez šance. Byl to příval slov, které mi připadaly úplně cizí. Měl jsem nějaké textové materiály, ale když jsem si něco prostudoval, byl to pořád jen zlomek toho, co jsem měl znát.

Každý český průvodce měl sebou ještě egyptského průvodce s licencí, který ale ne vždy byl k užitku. Mohl jsem se s ním o něčem poradit, ale před skupinou dychtivých turistů už to bylo jen na mě.

Možná si říkáte, že jsem byl blázen, když jsem do toho šel. Dělat průvodce v oblasti, která je do velké míry nebezpečná a chudá, s historií, která patří mezi nejdelší a nejkomplikovanější. Ale nikdo se mě neptal. Chtěl jsem dělat tu práci? Chtěl. Posílal jsem CV na cestovky? Posílal. Vybrali si mě? Vybrali. Tak jsem musel makat. Nebo to vzdát a jet domů.

Vzdát jsem to nechtěl. Jak to dopadlo a co mi nejvíce pomohlo napíšu zase v dalším článku.

Pokud máte nějaké dotazy na průvodcování v Egyptě, neváhejte a napište do komentářů…

Přiletěli jsme tehdy do Hurghady 4 noví delegáti. Po prvních několika dnech se dva rozhodli hned vrátit domů. Třetí se vrátil asi po 2 týdnech. Zjistili, že “snová” práce je pro ně spíš černým snem.

Je třeba říct, že jsme se ocitli v Hurghadě v době, kdy byl největší boom dovolených v Egyptě a s CK, která byla v této destinaci nejžádanější. Byl jsem zvyklý z Řecka na pohodu s jedním příletem za 10 dní a na “své” klienty o které jsem se během jejich dovolené staral. Výlety v Řecku byly vesměs zaměřené především na koupání.

Tady se na nás valilo jedno letadlo za druhým, přibližně 10 příletů za týden. Během jedné noci přiletělo třeba šest letadel. V nich byli klienti z různých hotelů a také klienti mířící na poznávací okruhy. Letadla byla samozřejmě často opožděná. Ikdyž existoval systém, jak měly přijíždět autobusy k letišti, vše se muselo často měnit za pochodu. A není tajemstvím, že změny hotelů pro klienty nebyly zrovna vyjímečné. Trávlili jsme na letišti a v transferových autobusech celé noci.

K tomu všemu bylo třeba objíždět hotely na informační schůzky po hotelech vzdálených někdy i desítky kilometrů od sebe (arabskou veřejnou dopravou!). Na to abych se všechno naučil jsem měl spíše hodiny, než dny.

Pro klienty jsem najednou nebyl jako v Řecku partner na rozhovory o krásách ostrova, ale osoba, která je tady od toho aby řešila jejich více či méně (nebo vůbec) oprávněné stížnosti, za které ale nikdy nemůžete - počínaje letadlem, přes hotelové služby až po cenu prášků na průjem.

Bylo to mimořádně stresující. Velká zodpovědnost a v prostředí, které je vždy cizí (natož pokud začínáte). Nikdo se se mnou moc nepáral, natož aby mě vedl za ruku a nějak zaučoval. I kolegové delegáti měli svých starostí až nad hlavu na to, aby někomu něco vysvětlovali. Buď jste to pochopili hned, nebo jste měli smůlu.

Vše se samozřejmě dalo zvládnout a zvládlo se. Ale delegáti, kteří tam byli, neviděli moře celé měsíce a o nějakém volnu si mohli nechat jen zdát. A byla to tvrdá zkouška. Tak tvrdá, že ať už jsem poté byl kdekoli, už mě nikdy nic nepřekvapilo. Nakonec jsem kouzlu Egypta podlehnul a několikrát se tam jako delegát vrátil.

V Hurghadě jsem ale při své první pracovní návštěvě nezůstal dlouho. Nejvíce chyběli delegáti na poznávacích okruzích po Egyptě – na plavbách po Nilu, kde jsem byl brzo vyslán i já.